Monika Nebeská. První dáma českého zemědělství
Přezdívá se jí první dáma českého zemědělství. Stojí v čele Zemědělského družstva Všestary, je respektovaná, inteligentní a půvabná. Co z ní ale dělá přírodní úkaz, je fakt, že do byznysu i svého týmu úspěšně vnáší ženskost. Ukazuje, že jemnost a empatie nejsou slabost a nechat věci se vyvíjet není projev pasivity.
Už jsme zvyklí chodit si pro čerstvou zeleninu na trhy, hledáme si malé pěstitele, objednáváme bedýnky. Kdy se dočkáme lokální zeleniny v rozumné kvalitě i v supermarketech?
Lidé na trzích a u malých pěstitelů možná cítí větší autenticitu. Podle mě jde ale hlavně o přístup, totiž jestli dotyčný producent hospodaří s respektem k přírodě, lidem i ekonomice. Aby byla čerstvá zelenina dostupná i v supermarketech, potřebujeme férové ceny i vztahy s obchodníky, technologie, které udrží čerstvost, a hlavně zákazníky, kteří vědomě řeknou: Ano, chci české produkty. Pak si totiž nekupují jen cibuli nebo brokolici, ale i kousek Česka jako takového – naši zemi, lidi, kteří ji obdělávají, a péči, která se do každého plodu promítá. Protože rajče, které chutná jako rajče, je prostě malý kus radosti na talíři.
Jako předsedkyně Zelinářské unie Čech a Moravy to vidím z ještě širší perspektivy. Bohužel některé věci neovlivníme – obchodní řetězce si často dovezou, co samy uznají za vhodné. My jim ale chceme ukázat, že česká zelenina je kvalitní, čerstvá a dostupná. V republice se pěstuje 35 druhů zeleniny, máme zkušené pěstitele. Je to i o našem spotřebitelském nastavení. Každým nákupem české zeleniny podporujeme prostředí, ve kterém žijeme. A ta mrkev nemusí růst za domem, stačí, když je z naší země. Záleží, jak k nákupu přistoupíme, na trhu i v supermarketu.
Asi by to chtělo poladit mindset na všech stranách. Prozraďte mi, prosím, proč jste vsadili zrovna na brokolici? Proslulost všestarské cibule chápu, ale brokolice není zrovna miláček davů…
Začalo to nevinně. Před sedmi osmi lety k nám přišli s nápadem pěstovat brokolici dva mladí kluci z Holandska. Polabí má jednu z nejlepších půd v republice, tak jsme začali na pěti hektarech, pak pokračovali na deseti. Když se rozhodli odejít a chtěli si s sebou vzít i know‑how, bouchla jsem do stolu: „Ne, pánové, to všechno tady zůstane a my v tom budeme pokračovat sami.“ Byl to velký risk a velká výzva, ale nechtěla jsem zahodit, co jsme vybudovali – firmu, která v té době už měla jméno, byla v povědomí spotřebitelů i obchodních řetězců… Stálo to spoustu času a energie. Zemědělství není jen o kusu půdy, ale o know‑how a o tom, vědět, jaký krok udělat. Kolegové mě podpořili. Prostě buď to půjde, nebo ne. A ono to šlo. Mám totiž kolem sebe úžasný tým, tak skvělý a nadšený, že je někdy musím i brzdit.
Když mluvíte o týmu, jsou v něm i nějaké ženy?
Ano, zrovna brokolici jedna šéfuje. Je původní profesí zubařka. Ale hledala něco více spjatého s přírodou, kde uvidí výsledky své práce, i když s větším odstupem. Takže jsem jí dala důvěru a postupně jí svěřila pěstování brokolice – a je u nás už třetím čtvrtým rokem.
Sama jste začínala v zemědělském družstvu Všestary, které bylo v roce 1996 ještě zakleté v socialistické minulosti, jako hlavní ekonomka. Jak jste si tehdy představovala svůj další život?
Asi jako každý mladý člověk jsem měla obavy, co se bude dít a jak to zvládnu. Ale prostě jsem zatnula zuby a řekla si, že zkusím a uvidím. Byla jsem samoživitelka, můj syn měl tehdy dva roky. Dnes je z něj dospělý muž a já se na tu dobu dívám s odstupem třiceti let.
Vnímám to tak, že zamlada chceme být úspěšní, mít peníze a svobodu, ale nakonec jde o to, jak se cítíme v daný okamžik a jestli své dny prožíváme v radosti. A k tomu já postupně dospívám až teď. Nedala jsem si tehdy žádný úkol ve stylu: musím se stát šéfovou. Naopak, hodně jsem se učila od svých předchůdců. A to mi pomáhá dodnes.
To zní tak krásně žensky, protože ženy většinou budují kariéru krok po kroku, kdežto muži mívají kolosální plány a tah na branku.
Ženský pohled je podle mě víc než o síle nebo rychlosti o hledání rovnováhy a souvislostí. A taky o trpělivosti, citlivosti a vnímání detailů. Já nesoutěžím, nejde mi o to, kdo vyhrál, spíš hledám cestu a zajímá mě, jestli celek funguje. A to mě naplňuje.
Zemědělství bylo vždycky vnímané jako mužský obor. Ale půda ani počasí se neptají, jestli jsem žena, nebo muž. Každý rok nám příroda vystavuje vysvědčení a pro mě byla výzva obstát mezi chlapy. Bylo mi sedmadvacet, byla jsem blondýna s nemanželským dítětem a chtěla jsem dokázat, že i ženy mají svůj svět, který mohou do práce vložit. Ze začátku to bylo těžké a myslím, že jsem s muži soupeřila. Až po letech jsem pochopila, že když přestanu soutěžit a začnu věci přijímat, jde to líp, což možná přichází i s věkem. Kolem čtyřicítky jsem najednou měla jiný úhel pohledu.
Kdy se to ve vás zlomilo ohledně soutěživosti?
Na začátku jsem nosila kalhoty a vytahané svetry, abych schovala prsa. Až později jsem si začala kupovat kabelky. Jinými slovy, odhodila jsem obavy z toho, jak působím, a začala být sama sebou. Shodou okolností v té době odešel bývalý šéf a já měla převzít jeho roli. Podlomila se mi kolena, ale říkala jsem si: Buď mě vezmou takovou, jaká jsem, nebo budu muset zůstat v tom sevřeném světě, kde se pořád soutěží o pozice a prvenství. A to jsem nechtěla. S věkem jsem se naučila nechat věci plynout, dovolit, aby se v hlavě samy propojily a aby ladily se mnou i s lidmi kolem. Protože pak to je správné.
Co vás na tom, co děláte, baví nejvíc?
Řekla bych, že asi nakládání s energií a udržování celku. Představte si to tak, že máte hejno motýlů, které se rozlétá všemi směry – každý má svou barvu, svůj rytmus i tempo. A mojí rolí je udržet je v jednom prostoru, aby spolu létali, ne do sebe naráželi. Když se to podaří, vznikne z toho něco, co má křídla i smysl.
Takže vlastně fungujete jako taková ladička?
Potřebuju umět být empatická, udržet se v klidu, zároveň ale mít drajv. Když třeba sklízíme cibuli, do toho prší a zároveň jede sklizeň kukuřice na 650 hektarech, nervozita je velká. A já to musím vyladit, i když sama třeba neznám odborné detaily.
Zemědělství je vlastně taky o velké nepředvídatelnosti, kdy nemůžete ovlivnit, jak co dopadne. A pustit kontrolu, to možná ženy taky zvládají líp než muži?
Určitě. Náš největší obchodní partner je příroda. Podnikáme pod širým nebem, každý den je jiný a musíme se přizpůsobovat. Vlastně mě uspokojuje v rámci ladění zvládat i dynamiku, která přichází z přírody, od lidí i z legislativy. To jsme zas u toho hejna motýlů, které je třeba kočírovat. Musíte mít pevný základ, to jest manažerské schopnosti, schopnost spojovat lidi a hlavně se učit od těch, kteří jsou lepší než vy. Pak najednou zjistíte, že se vám podařilo uskutečnit věc, kterou jste považovala za nemožnou.
Mimochodem, jak se vám líbí titul první dáma českého zemědělství?
Vnímám v tom samozřejmě i závazek. Protože každý máme svoje chyby, svoje slabé dny, ale od „první dámy“ všichni očekávají, že bude vždy nejlepší a bude nejlíp reprezentovat, nejen sebe, ale i celé zemědělství. A to zkrátka někdy není jednoduché.
O tom asi ví své i první dáma naší země Eva Pavlová, která u vás byla na návštěvě. Jak se to stalo?
S paní Pavlovou a s jejím týmem jsem se několikrát setkala na Hradě. Věděla jsem, že má sen – vyzkoušet si práci v zemědělství. Ne kvůli pěkným PR fotkám, ale doopravdy. Vyzkoušela si řezání brokolice, sedla si do traktoru i do postřikovače. Zůstala dokonce o den déle, než bylo v plánu. Odjížděla nadšená a mě potěšilo, že jsme jí mohli její přání splnit.
Taky máte rýpání v hlíně jako relax?
Abych pravdu řekla, pro mě je největší oddych dopřát si dobré jídlo nebo si přečíst knížku. A baterky dobíjím zásadně v klidu. Vyrůstala jsem u babičky na Vysočině, na vesnici s pár baráky, kam jezdil autobus v úterý a na podzim. Pokaždé, když tam přijedu, mě dostane to ticho, které bolí v uších, a hvězdy, které jsou tak blízko, že stačí natáhnout ruku a dotknu se jich.
