Vzácné setkání na naší farmě

V červnu jsme u nás na farmě přivítali výjimečného hosta – paní Evu Pavlovou, manželku prezidenta České republiky. Strávila s námi několik dnů plných výjimečných zážitků.

S našimi ošetřovateli věnovala velkou část času každodenní péči o zvířata. Na brokolicovém poli se s lehkostí a odhodláním stala součástí našeho skvělého týmu při sklizni čerstvé brokolice – a vedla si obratně a s úsměvem. Nechybělo nadšení ani radost z jízdy traktorem, řezačkou, nakladačem i postřikovačem.

Nebyla to jen návštěva, ale skutečné setkání - s respektem, pokorou, lidskostí. O to víc si vážíme, že paní Eva Pavlová věnovala svůj čas právě nám. Čas je totiž to nejcennější, co v životě máme - a ten její se na chvíli propojil s tím naším. Bylo to krásné. Děkujeme.

‍

Dvě dámy a jedna krajina

(O setkání, které se stalo přesně tehdy, kdy mělo.)

Dne 12. června 2025 před polednem náhle zhaslo slunce. A v té tmě odešla jedna z mých největších životních lásek a jistot – můj tatínek.

Odešel doma. V bezpečí domova – s mamkou po boku – tak, jak jsme si přáli. Umyli jsme ho, oblékli, loučili se. A příroda, která nám byla vždycky blízká, najednou dostala jiný rozměr – stala se mostem mezi životem a smrtí.

Byly to dny ticha. Dny bez záře hvězd. Dny, kdy slova ztrácí význam a všechno důležité se odehrává mezi nádechem a výdechem.

A právě tehdy – jedenáct dní poté – přijela na pár dnů na naši farmu manželka pana prezidenta České republiky, krásná paní Eva Pavlová.

Nevstoupila s fanfárami. Ani s pocitem, že něco mění. Přijela s klidem, který tiše dopadl na krajinu, kde se ještě pořád mísila vůně sena s tíhou ztráty.

Bylo v tom něco zvláštně křehkého. Možná i proto, že její přítomnost nepůsobila jako kontrast, ale jako součást světla. Světla, které neoslňuje, ale jemně zvýrazní obrysy všeho, co je podstatné.

Její elegance byla v harmonii všeho – v postoji, v pohledu, ve způsobu, jakým se dívala na pole, na lidi, na zvířata… i na mě. Jako by přesně chápala, že slova jsou v těchto dnech zbytečná, pokud v nich není pravdivost.

Možná právě proto to nebyla jen návštěva. Byl to čas, který dostal prostor být. Bez scénáře, bez očekávání, bez tlaku. A tím se stal výjimečným.

Paní Eva přijela, protože si přála navštívit farmu. Vrátit se na chvíli do dětství a mládí, do časů, kdy léto vonělo rozmačkanými malinami a podzim bramborami. Setkala se ale i s jinou silou – s krajinou, která v sobě nese nádheru, bolest i naději zároveň. S krajinou, kde i obyčejná řádka cibule nebo brokolice šeptá příběh o životě, který má smysl.

A já nečekala, že v těch několika dnech najdu klid, který jsem v sobě předtím nemohla najít. Ne rychlý lék – ale první nádech.

Každé ráno přijížděla brzy, bez okázalosti, v jednoduchém oblečení, které nelákalo pozornost – jen skvěle souznělo s okolím. Pokaždé mi pohlédla do očí – pevně, bez zbytečných slov – a pak se rozhlédla kolem. Ten pohled si pamatuju přesně. Ne proto, že by byl výjimečný…, ale proto, že byl opravdový.

Nechala si ukázat všechno. Beze spěchu. S úctou. K zvířatům, k lidem, k práci, kterou zemědělci dělají každý den, i tehdy, když se nikdo nedívá. A právě tahle schopnost být přítomná, naslouchat a nevkládat do prostoru sebe víc, než je třeba, byla možná tím největším darem těch několika dnů.

Seděla na traktoru. Držela volant, smála se, trochu s ostychem, ale zároveň s radostí, kterou nešlo přehlédnout. Když seskočila z kabiny, podívala se a jen řekla: „To je síla.“ Nepotřebovala to rozvádět. Já věděla, co tím myslí.

U telat zůstala déle, než jsme čekali. Hladila je, krmila, mluvila na ně tichým hlasem, jako by se mezi nimi narodila. „Je v tom něco křehkého a silného zároveň,“ řekla. A přesně taková byla i ona v těch chvílích.

Večery jsme seděly spolu u stolu. Bez protokolů. A voňavé jídlo z lokálních ingrediencí, pár domácích koláčů a buchet a rozhovor. A v tom rozhovoru se potkalo víc než jen dvě ženy. Mluvily jsme o dětství, o radosti, o odpovědnosti. O tom, co nás formuje, a o tom, co se nás drží i poté, co odejdou ti, které jsme milovaly.

A já si v jednu chvíli uvědomila, že ten smutek, který mě ještě před pár dny obklopoval jako těžká mlha, se pomalu rozpouští. Ne proto, že by odešel. Ale protože v něm začalo něco prosvítat. Síla a to, že jsme na světě od toho, abychom si byli nablízku právě v těchto chvílích.

A pak ty společně prožité dny končily. Bez záběrů na rozloučenou. Jen lehké gesto, úsměv, pohled, který říká víc než slova.

Ale tolik toho zůstalo.

I když toho bylo tolik, těžko se to pojmenovává – protože to není věc, vzpomínka ani plán. Možná to byla vděčnost. Možná nenápadný souhlas života, že i smutek má své světlo. A že když se dvě ženy – dvě dámy – potkají v krajině, kde se žije opravdově, může i ta nejhlubší bolest dostat světlo. A kouzlo. A také nový začátek.

Dvě dámy a jedna krajina.

A čas, který sbližuje.

S úctou k životu, zemi, lidem okolo nás i tichu,

Monika Nebeská

Zdroj: https://www.pritomnost.cz/2025/07/14/dve-damy-a-jedna-krajina/

‍